Golden Retriever
Rádce
 


Historie plemene
Vlastnosti plemene
Pro koho se hodí
Výběr chovatele
Cena štěňátka
Úprava srsti
Výchova
10 rad psí mámy štěňátku
Socializace
Nemá Váš pes cizopasníky?
Délka života psů

linka

 

Délka života psů

Délka psího a lidského života je odlišná, proto každý, kdo žije se psy, se musí několikrát za život vypořádat s definitivnímodchodem svého čtyřnohého přítele. Vždy jde o velmi emotivní období, které zpravidla vyústí v koupi nového psa.
Většina lidí chce nového psa v co nejkratší době, a tak někdy podcení výběr štěněte. Chceme-li předdejít zbrklému rozhodnutí, je nejlépe mít v rodině více psů. Zármutek nad ztrátou milované bytosti počet psů sice nezmírní, ale máme ještě někoho, kdo nás uchrání před ukvapenou koupí.
Při koupi štěněte by nás mělo zajímat kromě jiného i to, jakou šanci na dlouhověkost bude náš pes mít. Někteří lidé proto volí plemena s delší průměrnou délkou života.
Malá plemena mají průměrný věk alespoň 13 let. Například trpasličí a standardní pudl mají průměrnou délku života 14 let, podobně jsou na tom pouze jezevčíci. Délka života malých špiců je 13 let. Přibližně 13 let se dožijí nízkonozí teriéři, přibývající velikostí se průměrný věk zkracuje. Erdelteriér 12, černý teriér 10 - 11 let. Honiči a barváři se dožívají 10 - 12 let, ovčáci 11 - 13 let. Nejvíce problematická jsou velká plemena. Průměrná délka je u nich 10 - 11 let. Jsou plemena, jejichž průměrný život nedosahuje ani deseti let. Buldok 9 let, německá doga 8 let, bernský salašnický pes 7 let.
Dostane-li se průměrná délka života pod deset let, mělo by to být alarmující především pro chovatele těchto plemen.
U plemen s krátkou délkou života je třeba se zaměřit na znaky životaschopnosti plemene. Všechny vitální funkce, jako je dlouhověkost, plodnost, odolnost organismu, jsou znaky s nízkou dědivostí 10 - 20%, přitom lze využít heterózního efektu (potomci nepříbuzní jsou v první generaci životaschopnější). Z výše uvedeného je pochopitelné, že cesta k chovu zdravých a dlouhověkých psů je velice obtížná a zdlouhavá. Snad právě proto bychom měli jako chovatelé mít respekt a vždy dobře promyslet vhodnost kombinace rodičovského páru.
Každý chovatel ví, že má-li ve svém chovu problém s určitou vadou, musí se zvířatům se stejnou vadou vyhnout. Ale ne každý již domyslí, že když má v rodokmenu předka, který uhynul na chorobu typickou pro plemeno v raném věku, musí se jemu i jeho potomkům rovněž bezpodmínečně vyhnout. Velikost populace (množství zvířat), ze které můžeme vybírat, podstatně ovlivňuje celé plemeno. Vždy bychom měli volit zvířata nepříbuzná a vyvarovat se zvířat z úzkého příbuzenského spojení. Je důležité si uvědomit, že žádné plemeno není po generace stejné, protože ke ztrátě genů dochází nejen následkem příbuzenské plemenitby, ale i rekombinací genů. Protože úroveň příbuzenské plemenitby stoupá, roste riziko výskytu dědičných chorob. Ztrácejí-li se geny v populaci, je pravděpodobnější, že se setkají identické geny, a nesou-li dědičnou chorobu, defekt se projeví.
Někdy si chovatelské kluby volí až příliš vysoká kritéria pro zvířata vstupující do chovu, ale současně nic nepodnikají proti příbuzenské, někdy až inbreední (úzké) plemenitbě a neomezenému počtu krytí chovných psů. Jediné, co se dá chovatelům doporučit, je držet se zásad omezení zvyšování úrovně příbuzenské plemenitby. Podle velikosti populace a četnosti genů určit maximální počet vrhů na jednoho každého krycího psa. Volit kombinaci rodičovského páru z nepříbuzných zvířat. Dovézt psy z jiných, nejlépe izolovaných oblastí, ale nevyužívat je v chovu bez omezení. Vždy hrozí riziko nově zavlečených vad. Nepreferovat elitní chov (nekombinovat pouze exkluzivní jedince plemen). Zavést selekci na zdraví a vitalitu. V průkazech původu uvádět koeficient příbuzenské plemenitby.
Je nutné si uvědomit, že při pohledu do průkazu původu jsou vidět pouze čtyři generace. O předchozí příbuznosti zvířat se chovatel nemusí dovědět nic a nenapadne ho s ní počítat. Při výběru rodičovského páru nikdy nesmíme zapomínat na základní kritéria: nekombinovat zvířata se stejnou vadou, nesnažit se nedostatek u jednoho z rodičů vyrovnat úplným opakem vady. Všechny vady musejí být korigovány standardním znakem a ne znakem v opačném extrému. Chovatel by vždy měl jít cestou nejmenšího rizika nemocných potomků. Psy chováme pro potěšení, a tak není možné nepovedené potomky nějak eliminovat jako v chovech hospodářských zvířat. Pro mě jako chovatelku musí být nejhodnotnější zdravotně co nejméně rizikový pes, tedy potencionálně zdravější.
Cesta páření naprosto nepříbuzných jedinců má i své nedostatky, štěňata pravděbodobně nebudou tak identická jako při příbuzenské plemenitbě, chovný výsledek není možné vždy s určitostí dobře předpovědět, populace se stane roztříštěnější v exteriéru a při chybných kombinacích může dojít k vážným odchylkám od standardu. Na druhou stranu můžeme pářením podobných a nepříbuzných zvířat dosáhnout výsledků v exteriéru jako u příbuzenské plemenitby. Většina plemených znaků je zpravidla velmi upevněna. Příbuzenská plemenitba netvoří špatné vlohy, pouze umožňuje zvýšení jejich frekvence, tím zvušuje počet nemocných nebo potencionálně nemocných zvířat. Když se dostane průměrný věk psů plemene na sedm let, nezbývá než upřednostnit vitalitu a zdraví. V chovu psů je důležité mít rád psy, ale neméně důležité je vědět, jak odchovávat co nejméně zdravotně riziková štěňata. Cílem chovatelů velkých plemen by mělo být odchovat zdravé, v povaze normální psy, kteří jsou vitální do 12 let.
Další jen málo pochopitelné chovatelské kritérium v naší kynologické praxi je vyřazování osmiletých psů z chovu, u krátkověkých plemen je to naprosto kontraproduktivní. Kdo jiný může předat vlohu pro dlouhověkost než veterán, který může být i ve dvanácti letech na vrcholu sil. U velkých plemen můžeme desetileté, zdravé vitální samce spočítat na prstech jedné ruky. Proto se v Evropě stále častěji setkáváme s kluby, které nechávají v chovu psy co nejdéle. U starých psů může dojít k úbytku životaschopných a dobře pohyblivých spermií. Určit věkovou hranici pro tento úbytek je obtížné, protože jde o velmi individuální záležitost každého jedince. U fen má hranice chovnosti jistě své opodstatnění. Porod je pro feny vždy zátěží, staré feny někdy obtížně rodí a mívají méně mléka.
Máte-li doma fenu jmenovaných plemen, na které chcete chovat, a víte, že její rodiče se nedožili vysokého věku, nekryjte psem ani příbuzným, ani z úzké příbuzenské plemenitby, osud plemene totiž právě v tuto chvíli leží ve vašich rukou.

časopis Pes přítel člověka č. 9/2002
Ing. Eva Procházková

linka

 
Historie plemene
Vlastnosti plemene
Pro koho se hodí
Výběr chovatele
Cena štěňátka
Úprava srsti
Výchova
10 rad psí mámy štěňátku
Socializace
Délka života psů


Na hlavní stránku Návrat na předchozí stránku Napište nám